Na počátku českého kapitalismu totiž mnozí restituenti italským rodinám za hubičku rozprodali to, co jim spadlo do klína. Většina těchto italských „investorů“ do pražských činžáků ale jen bez práce ulila peníze před italským berňákem.
Nepotřebují byty opravit, pronajímat dlouhodobě či krátkodobě, jen do nich zašili své „italské“ peníze. V lepším případě pronajali spodní část na obchod či jiné služby, užívají jeden apartmán. Zbytek domu ke škodě veřejného prostoru a obyvatel Prahy chátrá.
Liberální podmínky pro každého?
Portál FAEI.cz má informace o tom, jak například italský vlastník historického obřího činžovního domu na Náměstí Míru (v suterénu je prodejna potravin) rezolutně odmítá veškeré nabídky českých i zahraničních realitních investorů, kteří by dům chtěli opravit a byty pak pronajmout nebo prodat.
Prázdné činžáky vlastní Italové i v okolí Legerovy, kousek od kostela sv. Štěpána. Podobné je to i na Smíchově: Ve Štefánikově ulici vedle divadla, kde jeden Ital toliko převedl rozpadající se činžák jinému Italovi…
Každý si může dělat se svým majetkem, co chce, namítnou liberálové. Pravda. Jenže na druhou stranu každý, kdo ho nabyl legálně, řádně platil daně ve své domovské zemi i cizině. Ten, kdo jen uhýbá a dělá si svévolně, co chce, ve veřejném prostoru ke škodě druhých (padající fasády a prázdné domy ke škodě druhých nepochybně jsou), by asi tak liberální podmínky mít neměl.
Daně na ně
V Praze nejsou byty, hlásají denně titulky v médiích. Je také pravda, že bydlet na Václaváku nebo na Náměstí Míru nepatří k základním lidským právům. Nechť tam bydlí, kdo na to má, a cenu ať určí nabídka-poptávka. Ale aby z Prahy byla taková „finanční matrace“ italských rodin, které na svůj majetek ovlivňující kvalitu života ve městě léta kašlou? To snad ne.
Zestátnit? Jen to ne, proboha. Nejmenovaný soud už v případě jistého zámku ve vlastnictví italského vlastníka, který ho nechává spadnout, k tomu chce přikročit. Nabízelo by se to i v případě anonymní firmy vlastnící už léta chátrající barokní budovu bývalého Vyšehradského nádraží. Jenže stát by si s těmito objekty stejně nevěděl pořádně rady, chce se podotknout.
Daně na ně. Stačilo by vyhlásit, že v horizontu několika let budou všechny chátrající objekty zdaněny nehorázně vysokou daní z nemovitosti. A v tu chvíli to přestane být pro tyto vlastníky ekonomicky pohodlné. Dům buď opraví, nebo zkrátka prodají. Úhrada daně je přitom i snadno vymahatelná: Nezaplatíš? Dům bude exekvován a vydražen.
Příběh ze Žižkova
To, jak dokáže daňový mechanismus dát věci do tržního pohybu, bylo vidět i na případu jistého činžáku v Bořivojově ulici na pražském Žižkově. Italové činžák opravili a vydávali jej za bytový dům. Jenže ve skutečnosti v něm udělali v něm hotel a „byty“ pronajímali přes portály Airbnb a Booking.com.
Z Itálie, od finančáku, přišel daňový odpustek: Když něco zaplatíte, na ostatní se ptát nebudeme. Italové potřebovali rychle peníze, a tak dům prodali s tím, že si jej od nového vlastníka pronajmou, aby mohli pokračovat ve výnosném byznysu přímo před očima českého berňáku. Jakže tenhle příběh skončil? Český vlastník vzal vážně fakt, že odpovídá za to, co se v jeho domě děje, a taky prý potřeboval hotovost. Tak se Italů i s jejich „podnikáním“ zbavil.
